Stránky studentského filmu EVA

Život v kalhotách – magazín Českého rozhlasu Olomouc o mužích a pro muže - 29.6.07


Přepis rozhovoru z magazínu Českého rozhlasu V kalhotách ze dne 29. června 2006

Posloucháte Český rozhlas Olomouc, posloucháte pánský magazín Život v kalhotách. Možná, že někteří z vás, z Olomoučanů, si koncem minulého týdne povšimli, že kolem cukrárny – kavárny Mahler je hodně živo a že se tam cosi děje. A ono se tam dělo. Natáčel se tam krátký hraný film. A za kamerou stál mladý muž Petr Sojka, kterého teď u nás ve studiu vítám. Buďte zdráv, Petře.

Ahoj.

Petře, vy jste ještě student, když to tak vezmu.

Jo, dá se říct. Jsem na Hejčíně, na gymplu.

Vy jste ten film natáčel proč? Co to bylo za film?

Já bych ten film rád použil na přijímací zkoušky na FAMU – katedru režie, kam se chci letos hlásit, především to však dělám pro svoji zábavu a potěšení, ale byl bych rád, kdybych se na tu školu dostal. Nicméně si uvědomuju, že je to velmi obtížné.

K samotnému filmu i jeho obsahu se ještě dostaneme. Ovšem vy jste nezačínal s filmem, ale s fotografií. Je to pravda?

Dá se to tak říci.

Jak vás ta fotografie chytla a kdy?

Já hrozně rád fotím a už poměrně dlouho, ale vyloženě profesionálněji jsem se začal fotografií zabývat přibližně před pěti lety, možná méně, kdy jsme s kamarádem začali fotit kolekci Magická Olomouc, která ve výsledku čítala přes tři tisíce fotografií.

To je pěkná řádka.

To je hodně hodin strávených v terénu a samozřejmě, že ne vždy nám vyšlo počasí, takže jsme chodili domů špinaví, od bláta atp. a část té kolekce je nafocena i v noci, takže navíc jsme ještě lozili po hradbách s baterkou a tak dál. Takže tam jsme začali fotit. Kolekce potom měla poměrně úspěch, protože část z ní byla vystavována v Muzeu umění v Olomouci.

A co jste konkrétně fotili?

Převážně architekturu. Srovnání historické a moderní Olomouce a především časový posun.

Kdy byla ta výstava v Muzeu umění?

V roce 2005.

Jak se taková výstava dohaduje? Jak se to domlouvá? To by zajímalo mě i naše posluchače.

Já jsem přišel sám do toho muzea. Přišel jsem tam za sebe a za Honzu Weinberga, se kterým fotografuji nebo jsem fotografoval, přišel jsem za takovým pánem, který se jmenuje David Hrbek, zabouchal jsem na dveře jeho kanceláře a říkám mu: „Dobrý den, já jsem Petr Sojka a chtěl bych mít u vás výstavu.“ On se na mě tak podíval přes tu kouřovou clonu a říká mi: „Ty? Víš, že jsi v Muzeu umění?“ Poté, co však viděl mé práce, které jsem měl s sebou a poradil se s kolegou, řekl, že teda dobře. No a domluvil se termín výstavy, která byla o sedm měsíců později.

Tento kraj je na velmi dobré fotografy bohatý, bych řekl, že jo? Jenom pan Štrait, řekněme, Sudek a další a další. Vy jste měl nějaké vedení, Petře?

Ne, ne. Fotografické vedení jsem nikdy neměl, na což jsem náležitě hrdý. Ne, nikdy.

A setkal jste se s nějakými skutečně význačnými fotografy? Našimi.

Určitě. Samozřejmě s panem Štraitem, znám se i s Robertem Vanem...

Ten Robert Vano je vůbec takový velmi zajímavý člověk. Vy jste spolu v kontaktu. Pokud vím. Avšak Robert Vano se zabývá především portrétováním. Máte některé jeho práce?

Ano. Mám. Na stěně mi visí například Vlastimil Brodský, jeho poslední fotka předtím, než umřel, no a potom ještě Pavel Tigrid.

A v jaké velikosti jsou ty fotografie?

Jsou hodně velké.

Přiznejte se.

Pan Brodský je v rámu 100 x 150 cm a pan Tigrid je o něco menší, nevím přesně, asi 80 x 60.

Ale to už je pěkně velký rám. To se hodí do nějakého velkého pokoje.

Je to v mým pokojíčku.

Vy posloucháte pánský magazín Život v kalhotách, ve kterým si povídám s fotografem a snad i budoucím režisérem Petrem Sojkou. Teď si dáme písničku a po písničce budeme pokračovat.

********

Posloucháte Život v kalhotách – magazín Českého rozhlasu Olomouc o mužích a pro muže. A my takového jednoho mladého muže tady ve studiu Českého rozhlasu Olomouc v našem pánském magazínu máme. Je jím Petr Sojka, který se zabývá fotografováním a teď nejnověji i filmováním. Je to těžká práce, to filmování?

Na první pohled to tak nepůsobí, ale je.

Co všechno člověk musí předtím, než se pustí do byť, řekněme, krátkého filmu, zařídit? Pokud nemá kolem sebe ten štáb, který normální režisér, to normální myslím v uvozovkách, ten, který už je zavedený a má na to peníze. Co musí udělat?

Tak samozřejmě mít nejlepší scénář, který může člověk mít, to je první věc. A potom, až je hotový scénář, tak teprve pak, samozřejmě podle typu projektu, se začínají zařizovat takové ty produkční stránky. Čili, shánění peněz, domlouvání sponzorů, shánění techniky, veškeré aparatury atp. a samozřejmě vždycky záleží na typu filmu, kterej člověk točí, ale tohleto je první krok před tím samotným natáčením.

Vy jste se zmínil o scénáři. Ten scénář toho krátkého filmu stvořil kdo?

Je to moje práce, na které asistovala, poměrně výrazně, Ilona Smejkalová z divadla Petra Bezruče v Ostravě, čímž jí teda děkuju, Ilono a ...

Nechte si to tady ... (smích)

... a ten scénář je podle skutečné události. Na motivy skutečné události. Abych byl přesný.

A tak tedy načrtněme, o čem to je. Téma.

Film vypráví příběh těhotné učitelky Evy, která kvůli svému chování, zkříží plány několika úplně cizím lidem. Film je také o velkých náhodách a o tom, že plus a plus nedá vždycky plus.

Vraťme se k samotné technice. Vy jste točil na jednu kameru, ale měl jste i takové to známé kolejiště, co mívají ti režiséři, aby s tou kamerou mohli pojíždět. Je těžké sehnat takovou věc? Je to drahá záležitost?

Člověk může mít u filmu všechno, na co si vzpomene, samozřejmě otázka je, jestli to zaplatí. Já jsem to štěstí měl. Ono sehnat to není problém. Jinak jsem zjistil, třeba, že na Moravě není půlkruh kolejí, že jsou tady jen rovné koleje a chybí půlkruh, což mě docela překvapilo, takže veškerou techniku jsem musel dovážet z Prahy, což se samozřejmě prodraží v dopravě.

Vy jste kromě exteriérů natáčel i uvnitř v kavárně Mahler, ale také v tramvaji. To je docela nákladná a těžká záležitost.

No, zas tak nákladné to nebylo.

Měl jste pronajatou tramvaj?

Měl jsem ji pronajatou.

Je to drahé?

No, 1 250 korun + DPH na hodinu. Je to model T3, kdyby vás to zajímalo.

Není to až zas tak strašné. Ale asi je to náročné všechno to postíhat, protože vy jste točil i scény dobíhání na tramvaj, vybíhání a samozřejmě i scény v tramvaji, ale byl jste limitován také těmi tramvajemi, které jely za vámi nebo před vámi. Je to tak?

Je to tak. V tomto směru to byl trošku průšvih. Ale díky perfektnímu panu řidiči, který byl mimořádně ochotný a vyšel nám se vším vstříc, tak tyto problémy byly eliminovány. Takže s tím nebyl až zase takový problém, jak jsem si představoval.

Je těžké sehnat herce na takový krátký film, protože, řekněme, vy ještě nemáte asi tolik financí a nejste tak věhlasný, zatím, režisér, aby se k vám hrnuli renomovaní herci. Jak tohleto probíhalo?

Úplně na začátku, když jsem dopisoval scénář, jsem začal přemýšlet o tom, kdo by v tom filmu mohl hrát. Já už jsem měl nějakou představu, když jsem to psal. Ale ta představa se samozřejmě dále formovala a celkově všechno prošlo vývojem, bylo tam několik různých variant, které se od sebe poměrně dost lišily, a nakonec to obsazení bylo...

Nakonec jste využil herců a hereček Moravského divadla v Olomouci.

Myslím si, že to byla jedna z nejlepších možností, kterou jsem mohl realizovat. Samozřejmě jsem uvažoval i jiným směrem. Nakonec mi všichni herci vyšli maximálně vstříc a natáčení bylo úplně perfektní.

Jak dlouhý by měl být ten snímek?

Do deseti minut.

Do deseti minut! A jak dlouho jste to natáčel?

Samotné natáčení trvalo dva dny, celková příprava, preprodukce, přibližně půl roku a myslím si, že ještě čtrnáct dní až měsíc, to chvilku trvá, se bude stříhat, dodělávat hudba apod.

Tady je alespoň vidět, jak je to náročná práce, to filmování.

To sice je, ale já do toho ještě dělám další projekty.

A jaké?

Točím další film, samozřejmě fotím a tak dál.

Je toho víc než dost. Budou mít olomoučtí občané, kteří budou mít zájem se podívat na ten snímek, tu možnost?

Ano, určitě, předpokládá se, že premiéra bude v září tohoto roku.

A ten snímek potom posíláte na FAMU ke zkouškám. Je to tak?

Přesně. Na FAMU jsou ty přijímačky poměrně těžké, mj. požadují tři filmy a jeden z nich bude ten, o kterém se právě bavíme, film EVA.

Na co se hlásíte na FAMU?

Na katedru režie.

A přiznejte. Kolik lidí se tam hlásí a kolik jich berou. To je docela zajímavý.

Hlásí se tam přibližně 100 až 150 lidí a berou jich ve výsledku 5. Po třetím kole. První, druhé a třetí kolo, samozřejmě.

To je teda...

Poměrně komické.

Kdo nedoufá, nemůže nic dělat.

Člověk má zkusit všechno.

Takže Petře, v tuto chvíli se už s vámi rozloučím, děkuji za návštěvu. Tady u nás ve studiu byl mladý muž, fotograf a snad i budoucí režisér Petr Sojka. Tak já vám přeju, ať se vám ty přijímačky zdaří a ať se tady někdy potkáme jako s hotovým, zajímavým, všesvětovým, všeznámým režisérem.

Díky za pozvání. Mějte se fajn.


<< zpět